Kniha konce času

Kapitola I. - « Sen »

1 Já, Ysupso z Alexandrie v Egyptě, Vám popíšu zjevení, které mi bylo dáno ve snu. Může se zdát zvláštní, považovat sen za skutečnou předzvěst, ale čtení mých zjevení Vám ukáže, že to nebyl obyčejný sen. Děkuji Nejvyššímu za to, že mi svěřil božské poslání předávat světu Jeho vůli.

2 Můj sen začal jemným bílým světlem. Měl jsem nutkání se probudit a jako kdyby bylo časně ráno jsem se postupně probral ze stavu letargie. Světlo přinášelo postupně s mým pomyslným budíkem svou dávku nuancí. Pak jsem uviděl skupinu bytostí, lidí s velkými ptačími křídly, převýšených světelným prstencem. Zářily láskou a jemností. Jejich pohledy byly plné laskavosti a něhy.

3 Viděl jsem tam se sebou všechny ty bytosti, které svým svatým a ctnostným životem dosáhli statutu andělů. Sedm z nich převyšovalo své společníky pocitem dobra, který z nich vyzařoval. Bez problémů jsem poznal sedm požehnaných archandělů Jážích: Jiří, archanděl přátelství, Miguel, archanděl sebedarování, Rafael, archanděl přesvědčení, Gabriel, archanděl mírnosti, Michael, archanděl spravedlnosti, Sylfael, archanděl požitků a Galadriel, archanděl uchovávání.

4 Za nimi jsem viděl rozlehlé idylické krajiny. Všechno se třpytilo velkou krásou a já si nepřál nic jiného, ​​než tam zůstat navěky. Ale vypadalo to docela prázdné. Mohl jsem obdivovat nespočet vyvolených, zalidňujících Ráj. Na jejich tvářích byl znatelný výraz velké blaženosti. Když jsem viděl, jak takové štěstí naplňuje ty, kteří žili ve ctnosti, měl jsem z nich radost a doufal jsem, že se k nim budu moci připojit.

5 Potom jsem uslyšel mocný, ale klidný hlas, který mi řekl: "Ti, které zde vidíš, jsou ti, kteří věděli, že dosáhnou Ráje, podle slova, které jsem svěřil Aristotelovi a Christosovi. Ale věz, že budoucnost nebude pro všechny tak zářivá." Pochopil jsem, že to byl Jáh sám, kdo mi adresoval toto božské poselství. Potom mě andělé nechali ve společenství s Nejvyšším. "Podívej se do louže vody u svých nohou," řekl mi.

6 Viděl jsem tam krásnou zemi. Měkký svit slunce pečoval o stromy v sadech, vyživoval obilné klasy, které se tyčily pyšně k nebi, a dával všechnu svou lásku zelenině, které se dařilo. Dále jsem viděl, jak se krávy poklidně pasou, doprovázené ovcemi střeženými svým pastýřem. Příjemný vánek propůjčil svou sílu k práci mlynáři a roztáčel křídla mlýna.

7 Moře poskytovalo rybářům mnoho ryb, aby je sytilo, a vydávalo svou přirozenou, ale tak příjemnou vůni těm, kteří ji dokázali ocenit. Uprostřed tohoto poklidného života se město obehnané hradbami, hemžilo ruchem. Řemeslníci pracovali, aby zajistili obyvatelstvu vše, co potřebovali a obchodníci chválili své zboží zákazníkům přicházejícím na trh.

8 Děti si hrály, smály se a běhaly po rušných ulicích. Krčmy se otřásaly smíchem a zvuky tekutin, které se nalévaly do korbelů. Kolem starosty se tísnila malá skupinka, která poslouchala jeho slova a odpovídala. Zvony se rozezněly a velké množství obyvatel opouštělo své domy, aby šli na mši.

Kniha konce času

Kapitola II. - « Pevnost »

1 A v tomto okamžiku začala hrůza.

2 Nebe se zatmělo, zahalené temnými mraky. Hrom zaburácel a rozléhal se všemi doškovými chalupami. Začalo pršet. Do kraje se přihnala povodeň, jakou ještě nikdo neviděl! Poryvy větru se točily a moře se vzdouvalo tak mocně, že jsem viděl několik rybářů zmizet pod vodou. Všichni si tehdy mysleli, že se ukryjí, ale déšť nepřestával padat.

3 Tři dny a tři noci déšť ničil veškeré úsilí farmářů, kteří bezmocně sledovali, jak jejich úroda hyne. Ulice se proměnily v toky. Celá země byla prosycena vodou. A moře udeřilo se vším svou zuřivostí proti městu, zničilo přístav, zničilo i ty největší lodě a doráželo k pobřeží.

4 Potom se obloha ještě více zatemnila, zcela udusila paprsky slunce a vše osvěcovaly jen blesky, jejichž hrom zněl ve všech domech, kde se skrývaly vyděšení lidé. Déšť byl stále chladnějším a měnil se v sníh. Mráz dovršil zkázu úrody a ledový vítr bičoval domy, kde vyděšení lidé trpěli hladem a žízní, aniž by se odvážili cokoliv promluvit.

5 Pak se sníh změnil v kroupy. Toto krupobití tvořily obrovské kroupy velké jako mísa a tvrdé jako kámen. Vší silou udeřili do pevných zdí a kamenných budov. Zdálo se, že střechy tímto náporem trpí, ale snažily se odolávat. Ne vždy to však stačilo, protože mnoho domů se zřítilo na své nešťastné obyvatele a jejich volání o pomoc se ztratilo v hluku katastrofy.

6 Ale utrpení jako by skončilo, když krupobití ustoupilo a pak zcela ustalo. Lidé postupně opouštěli své skromné ​​úkryty a řada z nich, zdrcených, se přesouvala směrem k pevnosti, aby našli odpovědi na své otázky. Kněz a vévoda pak promluvili k davu. Vévodovu řeč ale zastavil pád věže, která ho bez lítosti a naděje na odvolání rozdrtila.

7 Země se skutečně začala třást a nešťastný úředník stál v cestě obrovskému munomentu. Lidé si tehdy mysleli, že se spasí útěkem zpátky do svých úkrytů. Ale oslabené domy se jeden po druhém zřítily. Ulice se zhroutily, otevřely se v mnoha trhlinách, pohlcujíce do země ty nešťastníky, kteří padli do jejich strašné pasti. Zdi, již otřesené krupobitím, se zřítily a přinesly také svůj díl smrti.

8 Celé město tak postupně zkolabovalo, nechávajíc mnoho lidí panikařit. Pouze kostel přežil útoky rozpoutaných živlů; svatá budova se zdála být ušetřena katastrofy. Země se přestala třást a zklidnila se. Přeživší se tak beze slova shromáždili v domě Jážím. Byl tam kněz. Kázal o pokání z hříchu. Jeho nadšení bylo zlaté, ale v jeho hlase byla cítit úzkost, že jeho modlitby nestačí, aby jim pomohl. Ale všichni poslouchali kázání kněze jak nikdy předtím.

Kniha konce času

Kapitola III. - « Církev »

1 Vítr bubnoval po stěnách kostela, až se jeho stavba chvěla. Obloha, tmavá a ledová, byla plná hrozivých mraků herkulovských rozměrů. Okolo kostela trhaly vzduch blesky, brzy následované svým společníkem, hromem, který zněl v srdcích zděšeného stáda.

2 Kněz povzbuzoval stádo svými modlitbami. Neustále jim připomínal, že se nemají čeho bát, pokud budou ve svém duchu zachovávat božská slova zjevená Prorokem Aristotelem a Mesiášem Christosem. Čistota jeho víry ho vedla povzbudit své posluchače, aby činili pokání za své hříchy. Neustále opakoval, že je ještě čas pro ty, jejichž duše dusily hříchy, aby se vyzpovídali, ale nikdo ho už neposlouchal. Hrůza pošlapávala jejich rozum, a všichni se nyní dívali ven skrz vitrážová okna kostela.

3 V tom okamžiku na ně dopadla třetí pohroma. Vítr zdvojnásobil svou intenzitu, měníc vítr v poryvy a poryvy ve vichřici. Katastrofa dosáhla svého vrcholu, když budovu kostela napadlo hrozné tornádo. To rozbilo vitráže kostela a naplnilo budovu svým ledovým dechem. Kusy barevného skla padaly dolů jako déšť ostrých čepelí na ty nešťastníky, kteří byli pod nimi.

4 Tornádo vrhlo lavice proti stěnám a lámalo je na kusy. V poblázněném stádu se obrátil jeden proti druhému. Vytrhávali sochy z jejich podstavců a rozbíjeli je na tisíce kusů. Impozantní dveře kostela byly staré několik staletí. Znaly zub času, aniž by daly na sobě známky sebemenší slabosti. Tornádo je ale odneslo jako chomáče slámy.

5 Hluk bouře přehlušil výzvy a modlitby kněze. Ten přestal, když uviděl malé dítě spadlé na zem. Hrozilo, že se na dítě zřítí obrovský trám a rozdrtí jej. Kněz se na něj vrhl a odstrčil dítě z cesty padajícímu dřevu. Tato oběť se bohužel ukázala jako zbytečná, protože se celá budova zřítila na své obyvatele, z nichž se jen několika přeživším podařilo uniknout.

6 Ti nebyli nejšťastnější, protože nakonec měli tu smůlu, že byli svědky poslední pohromy. Města už nebylo. Jen pole ruin na rozpraskané zemi. Moře bylo od inkoustově zbarvené oblohy předělem blesků. Pole, pastviny a sady byly zatopeny a jen velmi málo stromů se drželo víceméně vzpřímeně.

7 Přeživší viděli pak tyto stromy vzplanout. Křičeli vší silou, která jim zbývala. Vítr, dosud tak ledový, se pod širým nebem okamžitě změnil až do bolestného žáru. Mraky se zčervenaly, odrážejíce plameny, které omývaly zemi. Oheň pohltil vše co přežilo, v gigantickém planoucím pekle. Nešťastní lidé, kteří přežili tři předchozí pohromy, vyli bolestí, když je žhnoucí plamen stravoval, nenechávaje vůbec nic z jejich těl.

Kniha konce času

Kapitola IV. - « Boží soud »

1 Zvedl jsem oči od louže vody, kde se mi právě naskytly tyto strašlivé obrazy. Třásl jsem se, útrpné výkřiky nebohých obětí těchto čtyř pohrom stále zněly v mém srdci. Po tvářích mi stékaly horké slzy, tak hrozný byl osud těchto nešťastných chudáků.

2 Potom mi Jáh tichým a uklidňujícím hlasem řekl: "Vidíš, jak hrozný bude konec světa, který se ti tak líbí. Bude zničen vodou, zemí, větrem a ohněm. Ale neboj se, protože pokud budeš ctnostný, budeš se moci vyhnout těmto zbytečným utrpením. Ti, kdo žijí v ctnosti, nemusí se bát, protože nikdy nezapomínám na ty, kdo mě milují." Viděl jsem, jak mraky skutečně odcházejí, větry se uklidňují a plameny uhasínají. Ale země se chvěla dál a odhalovala nádherný pohled.

3 Muži a ženy, kteří prošli hrůzami, které jsem v louži viděl, opustili svět a létali. Bylo jich nespočet, jeden vedle druhého, skutečné moře lidí. Navzdory nedefinovatelné době, po kterou čekali pod zemí, se zdálo, že našli nové mladí. Odlétali v nádherném oblaku bytostí, kteří se chystali připojit se ke svému Stvořiteli.

4 Za nimi jsem viděl původní svět, obrovskou kouli hmoty. Všichni lidé ho zanechali za sebou. Jeho povrch popraskal a z takto vzniklých trhlin vyšlehly titánské plameny. Poté celý svět vzplanul. Osvítil další hvězdy mocným rudým světlem. Nakonec v nezměrné explozi splnil dokončil poslání, které mu Jáh svěřil.

5 Ti lidé byli rozmístěni podél hvězd, na to, co nazýváme Mléčnou dráhou. Byli tehdy uspořádáni do řady, která se zdála nekonečná. Někteří se zdáli být šťastní, že čekají na boží soud. Jiní prolévali rozpálené slzy, litujíce, že neposlouchali božská slova předávaná prorokem Aristotelem a mesiášem Christosem. Andělé trpělivě čekali na lidi na Slunci. A démoni na Měsíci chrlili nenávist tváří v tvář budoucnosti těch odsouzených k záhubě.

6 A Jáh ke mně promluvil: "Pohleď. Tito muži a tyto ženy nyní čekají na rozsudek svých srdcí. Stvořil jsem vás, abyste toužili po ctnosti a udělal jsem to tak, že pokud ji jeden z vás takto praktikuje, bude to sděleno ostatním." Rozpoznal jsem tam učení Aristotela a slova Christa! "Vždy zde existoval cíl," dodal, "sloužit, ctít a milovat mě, ale také se milovat navzájem. Já jsem neviditelnou rukou, která vede vaše kroky, ale mnoho z vás se odklonilo od mých slov."

7 "Po smrti budete souzeni jeden po druhém, ale nebude tomu vždycky tak. Skutečně jsem nechal tvora, kterého jsem nepojmenoval, aby prokázal své prohlášení, že silní by měli vládnout slabým. Pokud se znovu v hojném počtu odkloníte k hříchu, to, co jsi viděl v louži vody, se naplní. Pokud opět zapomenete na lásku, kterou k vám chovám, a díky tomu mě přestanete milovat, vše se stane, jak jsi viděl. Nebude-li na mé slovo, zjevené Aristotelem a Christosem, více dbáno, zničím svět a jeho život, protože láska už nebude. Takže buďte ostražití, aby mé slovo neztratilo v propasti zapomnění vaší paměti."

8 Z tohoto důvodu jsem vám to všechno odhalil. Ctnost musí vést každý z vašich kroků. Každý musí předávat ctnost svým potomkům. Takové je slovo Jáží. Nesejděte z moudré cesty Jeho ruky, nebo přijde den, kdy svět zmizí.

Kniha konce časů

Kapitola V. - « Otázky »

1 Mnoho otázek však však zůstávalo nezodpovězeno. Zeptal jsem se Jáha, zda by mě dále osvítil a on to ve svém velkém milosrdenství přijal.

2 Zeptal jsem se ho: "Kdy budeme souzeni? Jaké budou strasti a odměny, které budeme mít?" Odpověděl mi: "Když jsem učinil lidi svými dětmi, rozhodl jsem se jim dát nejkrásnější dar: Učinil jsem z vašich duší duše věčné, které vám umožní získat život v Ráji, budete-li se řídit učením Aristotela a Christose. Pokud se ale odkloníte od cesty, kterou jsem vám určil, potrestám vás v pekle. Po celý svůj život jste u mého soudu. Každá myšlenka, každé slovo a každý čin ovlivňuje mé konečné rozhodnutí. Když každý z vás zemře, rozhodnu o vašem věčném osudu. Podle toho, zda jste byli ctnostní nebo hříšní, se připojíte k řadám vyvolených nebo zatracených."

3 Tehdy jsem se ho zeptal: "Ale čemu se budou podobat lidé, kteří dosáhnou Slunce nebo Měsíce? Budeme jen pouhé duše? Co se stane s našimi těly? Kdo jsou tito andělé a démoni?" Odpověděl mi: "Tělo nemůže žít bez duše a duše bez těla, protože jsem učinil život spojením těchto dvou stavů. Když člověk dosáhne Ráje nebo pekla, tělo, které měl na světě, je opuštěno, aby živilo život na Zemi, a výměnou je mu dáno nové tělo. To je úměrné obrazu duše člověka, kterému je dáno: představuje buď jeho krásu, nebo ošklivost. Andělé jsou ti, kteří svou svatostí získali tělo tak dokonalé, že mi mohou pomáhat na Slunci. Démoni jsou ti, kteří tolik žili v hříchu, že jejich těla jsou jen hrůzná a bestiální."

4 Dále jsem se ho zeptal: "Křest je svátost, která zasvěcuje vstup člověka do společenství věřících. Bez toho není možný přístup do možného Ráje. Ale co se stane s chudými dětmi, jejichž život skončí dříve, než budou mít možnost být pokřtěny?" A on mi odpověděl: "Učinil jsem vás vyvolenými už od vašeho narození, protože ke mně přirozeně tíhnete. Jsou to vaše hříchy, které vás odvádějí od mé božské dokonalosti."

5 "Křest umožňuje ctnosti vykoupit hřích; umožňuje lásce překonat apatii. Ctnostný, který není pokřtěn, své chyby nesmaže, protože jsem mu nepožehnal vstup do společenství svých věrných. Ale nevěřte, že skutečnost, že jste byli pokřtěni, vás opravňuje k nestoudnému hříchu. Tato svátost je pouze prostředkem k životu ve ctnosti. Ale všichni ti, kteří nebyli pokřtěni, ať už jsou to děti nebo dospělí, pokud absolutně nikdy nezhřešili, budou moci stejným způsobem dosáhnout Ráje."

6 Naposledy jsem se ho zeptal: "Nastane konec času nevyhnutelně?" Odpověděl mi: "Ne, rozhodnu se zničit svět, pokud se lidé poddají hříchu v takovém počtu, jako tomu učinili předtím, dávajíce za pravdu tvorovi, kterému jsem nedal jméno. Vězte, že budoucnost světa závisí pouze na vaší ctnosti. Musíte respektovat Slovo, které jsem dal Aristotelovi a Christosovi, protože pokud se budete chovat jako obyvatelé Oanylone, vaše neřest sváže osud světa, který máte tak rádi."

7 Potom mi Jáh řekl, že nadešel čas, abych se vrátil domů, že můj sen skončil a že bych měl procitnout. Uklidněn, že jsem se toho tolik naučil od samotného Jáha, jsem se vrátil zpět do své měkké postele, kde jsem se probudil. Stále rozrušen těmito zjeveními jsem napsal toto poselství od Jáha slovy, která mi dal, abych tak učinil.